Přesun na obsah

Výběr jazyka

Čeština

František Pospíšil je 50 let knězem

V prvních listopadových dnech si Otec František Pospíšil SDB připomněl den, kdy před padesáti lety přijal z rukou tehdejšího litoměřického biskupa kardinála Štěpána Trochty SDB své kněžské svěcení a současně byl jím pověřen prvními úkoly.

Dodnes je Otec František aktivní a dokonce vykonává na Teplicku v církevní správě jednu z vedoucích funkcí, je představitelem teplického vikariátu – vikářem. Skromnost Otce Františka je až příslovečná, přesto se nám povedlo přemluvit ho ke krátkému rozhovoru.

1/ Své životní uplatnění jste musel hledat ve velmi složité společenské situaci poválečných totalitních let. Kdy jste se definitivně rozhodl pro kněžskou dráhu ?

Mé rozhodnutí uzrávalo postupně a ještě ve válečných letech. Mezi nejbližšími příbuznými byli čtyři kněží. Toto rodinné prostředí na mě působilo velmi silně. Již ve 13 letech jsem se stal nakrátko studentem kroměřížského Arcibiskupského gymnázia – než ho zabrala německá armáda. Odtud jsem na doporučení strýce-kněze, otcova bratra, v roce 1943 odešel k salesiánům do Fryštáku, ale i tam jsem pobyl pouze půl roku než i tento ústav zabrala armáda. Ujal se mě druhý strýc-kněz, výborný muzikant, a já jsem další období prožíval u něho na faře v Moravském Písku. Zde jsem od strýce dostal velmi dobré základy latiny. Odtud jsem pak odešel k salesiánům do Dvorku u Přibyslavi a krátce na to opět do Fryštáku. Gymnázium jsem dostudoval v Holešově, pro kvintě jsem vstoupil do noviciátu.

2/ Teologická studia jste musel absolvovat v mimořádných podmínkách. Věděli o vašich studiích rodiče a sourozenci nebo i další příbuzní ?

O mých studiích jsme se doma moc nebavili, i když maminka tušila, že „něco dělám“. Tatínek zemřel v roce 1963, byl jsem u něho, když umíral a ani jemu nemohl říci, že jsem již knězem. Rodiče vždy respektovali má rozhodnutí, ta ostatně vždy vycházela z vlivu prostředí v celé naší širší rodině. - V letech 1951 – 53 jsem vykonával vojenskou prezenční službu – u tankistů. Teprve po jejím skončení, kdy jsem se usadil v Praze, začal jsem intenzivně studovat teologii tak, jak to tehdy bylo možné – soukromě a u stejně postižených vysokoškolských učitelů, jakými byli například Mandl, Zvěřina, Míša a jiní.

3/ Jakou profesi jste vykonával před přijetím kněžského svěcení ?

10 let jsem pracoval v pražské Pragovce jako dílenský plánovač, poté asi 3 roky v Mototechně při kontrole výroby a jako inventurní pracovník. Konečně v roce 1962, po absolvování teologických studií, jsem byl panem kardinálem Trochtou tajně vysvěcen na kněze – bylo to v jeho soukromém bytě v Praze – Holešovicích. V Praze jsem vypomáhal – tajně – v duchovní správě. Státní souhlas k této činnosti jsem neměl.

4/ Záhy po vysvěcení jste byl biskupem pověřen mimořádným úkolem, o co šlo?

Na žádost pana kardinála Trochty jsem odešel do Mostu, kde jsem se nechal zaměstnat v podniku Umělecká řemesla Praha jako správce depozitáře, měl jsem na starosti všechen mobiliář děkanského kostela připravovaného k historickému přesunu. Při jednom rozhovoru s vedoucím si tento postěžoval, že mu tam chtějí zaměstnat nějakého „zkrachovalého faráře“. Hned nato se mě zeptal: A co vy jste vlastně zač?- Odpověděl jsem: „Já jsem ten zkrachovalý farář.“ - Dlouze se mě prohlížel, ale záhy se z nás stali docela dobří přátelé.

Státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti jsem stále neměl, přesto jsem tuto činnost i v Mostě a v okolí tajně vykonával. V roce 1975 se naskytla možnost získání státního souhlasu a tak jsem v Mostě dal výpověď, bohužel, zbytečně. Nastoupil v Praze do Metrostavu, kde jsem pracoval jako zástupce vedoucího skladu v letech 1976-90 až do důchodu a při tom jsem pracoval s vysokošklolskou mládeží v Praze..

5/ Nejdelší dobu jste jako kněz působil v Teplicích. Jak nyní hodnotíte toto své působení ?

Do Teplic jsem nastoupil v roce 1993 především z vděčnosti k panu kardinálu Trochtovi. A také proto, že jsem Teplice znal ze svého dřívějšího působení v Mostě.

Své působení zde hodnotím realisticky. Ono totiž vůbec nejde o to, jaká předsevzetí jsem měl nebo mám já sám. Stále je nutné prosit Pána především o vidění jeho potřeb, jeho záměrů jako díla božího, ne mého. Své záměry jsem se naučil vkládat do božích rukou a stále se ptát co Pán ode mne očekává a žádá. Nepřišel jsem sklízet své úspěchy. Stále si uvědomuji, že nepracuji na díle lidském, ale na díle božím.

Dnes vidím, že na začátku 90. let bylo i v Teplicích ve farním životě vidět mnohem více jakéhosi „pototalitního nadšení“. Dnes vidím život teplické církevní obce daleko střízlivější, i když v mnoha směrech snad i širší a bohatší.

6/ Před dvěma lety jsme vzpomínali dosažení osmdesáti let vašeho věku. Obdivujeme vaši aktivitu v tomto věku. Jaké máte přání do zbývajících let ?

Již jsem mluvil s otcem biskupem o svém působení ve funkci vikáře teplického vikariátu, kterou stále ještě vykonávám. Stále mám na mysli, že je to funkce především pro kněze diecézního a ne pro řeholníka. Nehledě na to, že takovou funkci by měl vždy vykonávat kněz mladší.

Mé osobní přání je jednoduché: být zdravý, abych nebyl jiným na obtíž. A pokud mi Pán toto mé přání splní, rád budu svém povolání ke kněžství plnit dál – kdekoliv.

Otče Františku, moc Vám děkuji za tento rozhovor. Je pro mne – a myslím si, že i pro ostatní z nás, vašich farníků, moudrým poučením. Do dalších let života i Vašeho kněžského působení Vám přejeme, aby Vám Pán dopřál splnění obou Vašich přání a ještě dlouhá léta mezi námi tak, abychom všichni mohli mít ještě dlouho Vaši skromnost a pokoru jako živý zářný příklad.

MUDr. Jan Ševčík





Přihlášení do privátní zony

Registrace do privátní zóny